4. kapitola

5. září 2011 v 10:44 | Vanda |  Praeteritum a futuro
4. kapitola


Probudil ji otravný zvuk kouzelnického budíku. U kouzelnického budíku je nejotravnější to, že dokud se vnitřně opravdu nerozhodnete vstávat, tak zvonit nepřestane. Hermiona budíky nenáviděla a obzvlášť ty kouzelnické. Po minutě nesnesitelného jekotu se tedy rozhodla vstát. Otevřela oči a pomalu se zvedla do sedu. Vteřinku trvalo, než si uvědomila kde je a co tu dělá. V tu chvíli měla chuť znovu padnout do postele a na všechno zapomenout.


Vzpomněla si na svůj sen, byla zpátky ve své době s Harrym a Ronem. Jen tak seděli ve společenské místnosti a hráli šachy. To byl takový jejich každonedělní zvyk. Jak moc jí kluci a chvíle strávené společně chyběli.

Potlačila vzpomínky, jinak by se rozbrečela. Vstala a šla se připravit na další školní den v této hnusné době. Všechno tu bylo vzhůru nohama. McGonagalová byla nesnesitelná a neměla zde ani žádné kamarády. Znala se tu jen s tím pitomcem Severusem a to se za kamarádství považovat nedalo. S těmi ostatními zmijozelskými ignoranty a budoucími smrtijedy se přátelit nechtěla. Možná by to mohla zkusit u jiných kolejí. Ano! To je ono. Když byla ve své době v Nebelvíru, tak se taky přátelila se studenty z jiných kolejí. Hlavně se studenty z Havraspáru. Díky její inteligenci a bystrému mozku si jistě někoho z nich za přítele získá.

Spokojena se svým plánem vyrazila vykonat ranní hygienu do koupelny.

___________________________________________________________________________________________________

Severuse ve společenské místnosti neviděla. Asi jí má plné zuby. Tak vyrazila na snídani sama. Procházela zmijozelským sklepením a přitom si v hlavě připravovala plán, jak se spřátelit s Havraspárskými. Usoudila, že nejlepší bude jít do knihovny.

Pomalu došla až do Velké síně. Po zvyku si to zamířila k nebelvírskému stolu. Naštěstí jí to včas došlo a změnila směr. Taková bota! Na to si bude muset dávat pozor. Posadila se ke stolu do části, kde nikdo neseděl. Nandala si misku s cereáliemi a zalila je mlékem. Ještě přidala pár kapek medu a s chutí se pustila do snídaně.

"Grangerová, kde je Severus?" Uslyšela za sebou hlas. "Má tě na starosti. Měl by tu být s tebou."

Hermiona polkla sousto a podívala se za sebe. Lucius Malfoy! Jak jinak.

"Promiň Malfoyi, ráno jsem ho hledala ve společenské místnosti, ale nebyl tam. Předpokládám, že už mě nedokáže vystát" odvětila Hermiona a chtěla se zase otočit ke své snídani. Malfoy jí to však nedovolil.

"To si s ním vyřídím!" Zavrčel temně. "Vím, že jsem o ročník víš než ty, ale kdybys cokoli potřebovala, můžeš se na mě obrátit."

S tím se otočil a odešel. Hermiona zůstala překvapeně zírat na prázdné místo po něm. Lucius Malfoy jí nabídl pomoc. Zjevně nastal konec světa a ona si toho nevšimla. Jinak si to nedokázala vysvětlit. Možná se dostala nejen do minulosti, ale i do jiné dimenze. Rozhodla se nad tím raději nepřemýšlet, stejně jako kdysi přestala hloubat nad nekonečností Vesmíru. Bylo to totiž zbytečné. Ani u jednoho by odpověď nenašla.

V klidu dosnídala a vydala se na první hodinu. Rozhodla se, že to vezme jednou zkratkou ještě do knihovny. Chtěla si půjčit Velkou knihu kouzelnických dějin, aby si jí prostudovala. Tahle kniha se sama aktualizovala. Hermiona sice milovala studium a vědění, ale dějiny kouzelnického světa jí, až na pár zajímavostí poměrně dost nudili.

Procházela zrovna kolem sochy Nundu, když zaslechla několik chlapeckých pokřikujících hlasů.

"Tak co Srabusi. Už máš dost? Nebo chceš ještě sundat spodky, ať vidíme, jakej jsi chlapák?"

Po této větě následoval výbuch smíchu. Hermiona neváhala a vytáhla hůlku. Potichu se přiblížila k rohu a nenápadně obhlédla situaci. Čtyři chlapci stáli kolem Severuse, krčícího se na zemi a snažícího se schovat téměř holé tělo.

Pohled na tuhle odpornou šikanu jí zbarvil pohled do ruda. Neváhala a potichu vyslovila kouzlo míříc hůlkou na chlapce. Najednou se ozvaly výkřiky plné zděšení, když všem čtyřem chlapcům vzplály hábity. Začali pobíhat sem a tam a sundávat si svršky.

Hermiona využila jejich zmatku a rychle mezi ně vběhla. Popadla Severuse za ruku a táhla ho za sebou co nejdál od hořících chlapců, než kouzlo zmizí. Tohle neškodné kouzlo našli s Harrym. Nebyl to skutečný oheň a tak nedokázal nikoho popálit. Ale dokázal protivníka skutečně rozhodit. Kouzlo ale trvalo jen minutu, tak musela Hermiona pospíchat.

Když už si byla jistá, že jsou dost daleko, zamířila do jedné z mnoha nepoužívaných učeben. Vtáhla tam Severuse, zavřela a kouzlem zamkla dveře.

"Jsi v pořádku?" optala se ho a přitom přeměnila svůj kapesník na čistě černý hábit, který mu podala.

"Ano jsem, díky." Odpověděl Severus a oblékl si hábit. "Doufám, že budou ti hajzlové pořádně popálení a Pomfreyová je bude dávat minimálně měsíc dohromady!"

"Bohužel Severusi, nebudou. Byla to jen iluze, abych odvedla jejich pozornost a mohla tě odtamtud dostat. Ale každopádně budeme muset něco vymyslet, tohle už se nesmí opakovat!" Pravila tvrdě a na tváři jí byl vidět vztek.

Nedokázala pochopit, že někdo se může takovýmhle způsobem bavit. Pro Merlina! Vždyť je to Sirius, Remus a Harryho otec. Zaslechla nějaké řeči o tom, že neměli Severuse rádi, ale tohle by si nedokázala představit ani ve snu. Už chápala, proč je Severus takový, jaký je a proč se v budoucích letech zachová tak, jak se zachová. To nemohla dovolit.

Když ho tu teď před sebou viděla bosého v černém hábitu, pochopila, že je to jen nešťastný kluk, který nemá zastání a proto si vybudoval svojí masku. V náhlém impulsu k němu přistoupila a objala ho kolem pasu. Severus v první chvíli ztuhnul, ale nakonec se uvolnil a objal jí kolem ramen. Stáli takto několik málo minut, než se pustili a beze slov spolu opustili učebnu a vydali se na kolej.

___________________________________________________________________________________________________

Po tomto incidentu už Hermiona se Severusem o tom, co se tenkrát stalo, nemluvila. Nebylo to třeba. Hermiona si teď se Severusem byli daleko bližší. Ne že by nyní byli nejlepší přátelé, to ani ve snu, ale často se spolu učili. Povětšinou spolu jen v tichosti seděli a každý se věnoval svému, ale občas i diskutovali o probíraném učivu. Hermiona měla tyhle chvilky nejraději, nepřipadala si zde tak sama a musela uznat, že Severus byl inteligenčně na její úrovni. Občas měla pocit, že Severus zná a umí více než ona a to jí nutilo do ještě lepších výkonů.

Také několik posledních dní přemýšlela, co by měla udělat, aby zabránila Nebelvírům šikanovat Severuse. Ale stále na nic nemohla přijít. Se Severusem o tom mluvit nechtěla, stejně by se dočkala odpovědí typu: Počkáme si na ně a sešleme na ně nějakou hnusnou kletbu. A podobné hlouposti. Chápala Severusovu zášť, ale také věděla, že tím se nic nevyřeší.

Jak si slíbila, začala pracovat na svém plánu spřátelit se s Havraspárskými. Jednoho příhodného dne, když se Havraspárští z jejího ročníku učili v knihovně, se tam vydala a sedla si kousek od nich. Vyndala si domácí úkol z Věštění z čísel a začala na něm pracovat. Po asi půl hodině, když už měla napsanou půlku, se rozhodla, že za nimi půjde. Vzala tedy svůj nedodělaný domácí úkol a vyrazila.

"Ahoj, zrovna dělám domácí úkol z Věštění z čísel a nějak jsem se zasekla. Tak jsem si řekla, že když spolu chodíme na hodiny, že byste mi mohli třeba trochu poradit?"

Hermioně se po tomto dostalo několik nevěřícných pohledů. Hermiona si nyní připadala příšerně a už teď věděla, že to nebyl nejlepší plán. Nakonec jí jedna dívka odpověděla.

"Jen proto, že jsi tady nová a asi zatím neznáš místí poměry, tak ti odpovím slušně. Ne, nemůžeme ti poradit, protože ani nechceme. Ty jsi ze Zmijozelu a jeho členové se se členy ostatních kolejí nebaví a obráceně. Vy nás nesnášíte, protože jsme moc chytří a my vás nemáme rádi kvůli vaší vychytralosti a tak dál. Takže buď tak hodná a už nás víckrát neruš. Pokud máš nějaký problém, tak se poraď s tou druhou Zmijozelačkou, co taky chodí na Věštění z čísel."

Hermiona čekala, že to nebude lehké, ale tohle bylo hrozné. Připadala si jako idiot. Vzmohla se jen na pokývnutí hlavou. Pak se otočila, došla ke svému stolu, sbalila si věci a opustila knihovnu. Po cestě přemýšlela o tom, co jí ta dívka z Havrapsáru řekla. Zmijozel se s jinými kolejemi nebaví. Povzdychla si. Ona to tím, že je ve Zmijozelu vážně nebude mít lehké.

Když došla do společenské místnosti Zmijozelu našla tam Severuse, jak sedí na jejich oblíbeném místě a čte si v nějaké šíleně tlusté knize. Přes rty jí přeběhl nepatrný úsměv. Byli si tak podobní. Nečekala a vydala se za ním. Přisedla si k němu a on k ní pozvedl pohled. Usmála se. Nedostalo se jí žádné odpovědi. Usmála se ještě víc, protočila oči a jala se dopsat úkol z lektvarů.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Note:
Ahoj všem, poslední třetita kapitoly není nic moc. Nějak jsem to ze sebe musela ždímat. Příště už to snad bude lepší. Usmívající se
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terrik Terrik | 5. září 2011 v 21:23 | Reagovat

Náhodou, pěkná kapitola, jsem ráda že jsi si udělala čas, každopádně proti zlepšování či prodlužování kapitol nic nemám:-))) Těším se na pokračování

2 wikki98 wikki98 | 6. září 2011 v 14:37 | Reagovat

Mě se to líbí a nepříde mi že by konec konec byl horší.hezká kapitolka a jsem zvědavá na další!!

3 Sonick Sonick | 14. září 2011 v 21:19 | Reagovat

moooc krásná povídka, nedávno jsem ji našla a už se těším na další kapitoly :o)

4 Weronika Weronika | Web | 19. září 2011 v 20:27 | Reagovat

Bude aj pokračovanie??? :(

5 Vanda Vanda | Web | 20. září 2011 v 11:15 | Reagovat

Pokračování bude, pracuju na něm. Počítám, že během dneška by se tu mělo objevit. Zatím mám napsanou půlku kapitolky. Tak prosím trpělivost. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama